Příběhy ze života

22.4.2015 | Archiv novinek

MRCHA V RESTAURACI

Adéla sedí v hotelové restauraci. Je na dovolené se svým přítelem. Podívá se ke dveřím a vidí přicházet slečnu, která je hezky opálená, má bílé sandály a lehounké bílé šaty. Slečna je krásná, sebevědomá, dokonalá.

„Klasická mrcha,“ pomyslí si Adéla, „taková ta, co si každého chlapa okamžitě omotá kolem prstu.“ A pak to Adéle najednou dojde. „Sakra, vůbec nejde o tu holku. Jde o mě. To já mám problém. Já jí prostě závidím.  Jak je upravená, jak si věří, jak má sama sebe ráda. Ona mi jenom mi ukazuje to, na co sama u sebe zapomínám, co sama sobě nedovolím.“

 

ZNÁ SE S KAŽDOU CELEBRITOU

Soňa má kamaráda Davida. David pracuje v televizi a strašně rád vypráví o tom, s kým se zná. Pokaždé je to stejné – David vykládá, jak byl na obědě s nějakým hercem nebo sportovcem a jak si spolu ohromně rozuměli.

David rád upozorňuje i na to, že má značkové hodinky a že byl na dovolené v pětihvězdičkovém hotelu. Vykládá to každému, koho potká. A myslí si, že to na lidi dělá dojem. Soně to hrozně vadí.  Vidí, že David vůbec netuší, jak tím shazuje. Soňa přemýšlí o tom, že to Davidovi nějak diplomaticky řekne.

Ale pak jednou Soňu napadne „A proč mi to vlastně tak vadí? Nemám si na tom něco najít i já?“.  A hned si hned sama odpovídá: „No jo. Třeba to, že taky chci patřit do dobré společnosti. Že nevidím svojí vlastní hodnotu a odvozuju jí od toho, s kým se znám a stýkám. Že si namlouvám, jak to mám v hlavě srovnané, ale přitom taky hodnotím lidi podle toho, jakou mají značku auta, kde byli na dovolené a v jaké firmě pracují. Že mi vlastně David ukazuje mě samotnou … On to má jenom ve viditelnější formě. Říká to nahlas, zatímco já to mám schované v hlavě.“.

 

NECHCI PROHRÁT

Václav má pronajatý byt v činžovním domě. Žije v tom bytě už 45 let. Bydlel v něm společně s matkou a teď po její smrti, v něm žije sám. Václav chce byt koupit. Ale majitel domu prodávat nechce. Byt je v hrozném stavu, majitel ho odmítá rekonstruovat a Václav nechce platit rekonstrukci ze svého.

Komunikace mezi majitelem domu a Václavem se rok od roku zhoršuje. Už to mezi nimi jiskří i kvůli úplným maličkostem. Václav je unavený a znechucený. Nechce platit nájem a nechce se ani odstěhovat do jiného bytu. Tyhle varianty znamenají pro Václava prohru. A Václav nerad prohrává. Z majitele domu už se pro Václava stal osobní nepřítel.

Jednoho dne ale Václavovi dojde, že „prohra“ je relativní pojem. Prohra může být v tom, že Václav bude trvat na řešení, které je nedosažitelné, a bude si tím ničit život. A naopak - odstěhovat se do jiného bytu, nemusí být prohra, ale pozitivní změna. Václav se dostane do nového prostředí, vybere si modernější byt, zbaví se vzpomínek na dobu, kdy jeho máma ve starém bytě umírala na rakovinu. A zbaví se i sporů s majitelem domu.

A majitel domu? Třeba je to člověk, který Václavovi svojí neústupností „umožnil“ najít si lepší byt a začít lepší život.

 

TO TŘETÍ DÍTĚ SI PROSADÍM

Milada se Štěpánem mají dva malé kluky a Milada touží ještě po třetím dítěti. „Musím to se Štěpánem probrat“, říká si Milada. „Jo, jasně, bude namítat, že máme malý byt, že naši kluci nám dávají zabrat až dost a že už bych konečně měla jít zase do práce. Ale já se nedám. Já si to miminko prosadím.“

Když Štěpán večer přijde z práce, Milada ho obejme a řekne: „Štěpáne, já pořád ještě přemýšlím o třetím dítěti. Co si o tom myslíš ty?“ Štěpánova reakce Miladu překvapí. „Miminko?“, usměje se Štěpán, „taky jsem na to nedávno myslel. Jo, bylo by to bylo fajn, mít ještě jedno dítě.“ Štěpán Miladu pohladí a dá jí pusu.

A Milada panikaří. „No, ale Štěpáne, počkej, možná to není zas až tak dobrý nápad. Přeci jen, máme malý byt, kluci nám dávají dost zabrat a já bych možná měla začít zase trochu vydělávat, ne?“ Štěpán se překvapeně otočí: „Miláčku, já to nějak nechápu. Tak chceš to dítě nebo ne?“

„Sakra“, uvědomí si Milada, „tak to nejsou Štěpánovy námitky. To jsou moje vlastní pochybnosti.“.