Nevděčná dcera

Patnáctiletá Míša se vypravovala do kina. Zkoušela si různé oblečení, boty, kabelky a byla hodně nespokojená. „To je fakt hrozný,“ stěžovala si, „proč nemůžu mít taky takovou krásnou značkovou kabelku jako má Andrea od nás ze třídy!“ Matka se na dceru nešťastně podívala a řekla: „Ale já taky nemám značkovou kabelku“. „No právě,“ řekla Míša, „nechci skončit jako ty. Je ti čtyřicet a nemáš ani pořádnou kabelku.“

Jak matka viděla situaci:

Matka se rozzlobila, jakou má sobeckou a nevděčnou dceru. Začala se litovat. „Jsi nevděčný spratek! Dělám pro tebe první poslední a ty si toho nevážíš! Ode mě už nic nečekej!“ křičela matka na Míšu. Míša naštvaně třískla dveřmi.

Jiný možný pohled na situaci:

Matka si uvědomila, že dcera přesně a pravdivě popsala skutečnost. „Ona má pravdu. Já se pořád starám, aby děti měly všechno, a sebe stavím na poslední místo. Nemám ani pořádnou kabelku. To já sama si ubližuju. A dobrovolně“. Míša pomohla matce uvědomit si, jak se sama k sobě chová. Tahle myšlenka zahnala všechen matčin vztek na dceru. V duchu jí poděkovala za upozornění a pak řekla: „Míšo, jestli chceš značkovou kabelku, tak si na ni zkus vydělat.“